Architekti stínu 6 / Dresomluva
Poznámky k jazyku, který jsme si nevybrali
Někdy kolem třetího měsíce života začne dítě rozeznávat tváře. Kolem prvního roku pozná, kdo je máma a kdo táta. Kolem druhého roku začne mluvit. A někdy mezi druhým a třetím rokem se stane něco, čeho si většina z nás nikdy nevšimne – dítě zjistí, že některá slova mají křídla a jiná ne. Některá slova se nosí. Jiná se nenosí.
Dítě neví, kdo to zařídil. Ví jen, že aby bylo v bezpečí, musí mluvit jako ti, kdo ho chrání.
A tak to začíná.
Jazyk jako dres
Představte si, že každé slovo, které řeknete, má barvu. Ne tu barvu, kterou jste mu dali vy. Tu barvu, kterou mu dala vaše parta.
Když řeknete Hizballáh – není to jen název. Je to modrá nebo červená, podle toho, kde stojíte. Když řeknete Izrael – stejné. Evropská unie. Rusko. Fialova vláda. Každé z těchto slov už dorazí na místo oblečené. Někdo mu před vaší návštěvou vybral šaty.
A vy jste ty šaty nevybírali.
Všimněte si: nikdo vám neřekl „od teď budeš říkat teroristický Hizballáh“. Nikdo vám nedal seznam zakázaných slov. Nikdo vás nezkoušel. A přesto to říkáte. Přesto víte, která slova se patří a která ne. Přesto cítíte nepohodu, když někdo řekne jen Hizballáh, bez přívlastku. Jako by přišel na večírek v pyžamu.
Jak je to možné?
Tichá dohoda
Odpověď není žádné velké spiknutí. Není to skupina lidí v zasedací místnosti, kteří by seděli nad mapou světa a rozhodovali, jaké přívlastky kdo použije. To by bylo příliš jednoduché – a příliš uklidňující. Kdyby tam ta skupina byla, mohli bychom ji jmenovat, postavit se jí, porazit ji.
Odpověď je mnohem nepříjemnější: je to tichá dohoda. Dohoda, kterou jsme všichni podepsali, aniž bychom o tom věděli. A podepisujeme ji znovu každý den, pokaždé, když zopakujeme tu kterou frázi.
Je to podobné, jako když se naučíte mít rád drogu, aniž byste za ni platili.
Nejprve vám dají vzorek zadarmo. Tady máš, to je správné slovo. Tohle je náš tábor. Tohle je bezpečí. A vy to slovo použijete. A ono funguje. Lidé vám rozumí. Lidé vám přikyvují. Jste jedním z nich. Necítíte se ohroženi. Droga je zadarmo.
Pak přijde okamžik, kdy už bez té drogy nedokážete říct ani jednu pořádnou větu. Teroristický. Demokratický. Agresorské. Apartheidní. Ty přívlastky už nejsou volitelné. Jsou to berličky, bez kterých neuděláte krok.
A pak si někdo řekne o peníze. O hodně peněz. A nakonec o služby.
Ale to už je pozdě. Už jste závislí. A nejhorší na tom je, že jste si tu závislost nevybrali. A přesto v ní žijete. A bráníte ji, jako by byla vaše.
Co se vlastně děje
Pojďme se na to podívat bez moralizování. Bez ukazování prstem. Bez rozdělování na chytré a hloupé, probuzené a spící, naše a vaše.
Děje se toto:
Lidé mají přirozenou potřebu patřit někam. Je to starší než civilizace. Kdo nestál ve skupině, nepřežil. Kdo mluvil jinak než jeho kmen, byl vyhoštěn – a to se tehdy rovnalo smrti. Tato potřeba je v nás stále. Nezmizela. Jen si našla nové oblečení.
Kolem každého z nás existuje několik skupin – tábory, kmeny, party. Každá z nich má svůj slovník. Ten slovník obsahuje slova, která se smí říkat, a slova, která se nesmí říkat. Obsahuje přívlastky, které jsou povinné, a přívlastky, které jsou zakázané.
Tento slovník se nikde nepíše. Nikdo ho nevyhlašuje. Ale každý ho zná. Každý ví, že když v jeho partě řekne justiční vražda místo výkon spravedlnosti, nebo globální konspirace místo mezinárodní spolupráce, stane se něco nepříjemného. Lidé se na něj podívají jinak. Nevyhodí ho – to už dnes nejde. Ale něco se v jejich očích změní. A on to cítí.
A protože to cítí, příště to neřekne. Nebo to řekne v uvozovkách. A za týden už si ani nevzpomene, že to kdy řekl jinak. Slovník je v něm. Slovník je jím.
To není spiknutí. Je to sociální inženýrství v té nejjemnější podobě. Není to násilné. Je to samospádové. Funguje to, protože to chceme my sami – chceme patřit, chceme být v bezpečí, nechceme být vyvrženi.
A systém – ať už to jméno znamená cokoli – toho využívá. Ne proto, že by byl zlý. Protože to je jeho přirozenost. Jako voda teče z kopce.
Nástroje
Kdybychom chtěli popsat, jak to dělá, mohli bychom jmenovat několik nástrojů.
Přívlastek. Je to nejjednodušší. Stačí jedno slovo před podstatné jméno a je hotovo. Teroristický. Demokratický. Slovo, které samo o sobě nic nepopisuje, ale rozhoduje o všem.
Opakování. Když uslyšíte teroristický Hizballáh stokrát, přestane to být názor. Stane se to faktem. Váš mozek to uloží jako hotovou věc. Až to potřetisté uslyšíte, už to ani nepozorujete. Až po tisící – to už jste vy, kdo to říká.
Pozitivní a negativní posilování. Když použijete správné přívlastky, lidé vám přikyvují. Cítíte se dobře. Když je nepoužijete, lidé se na vás dívají divně. Cítíte se špatně. Není to trest v právním smyslu. Je to trest mnohem účinnější – sociální.
Dehonestace místo argumentu. Když někdo řekne něco, co se nehodí do vašeho slovníku, nevyvracíte to. Řeknete: „Ty jsi ale naivní.“ Nebo: „Ty jsi dezolát.“ Tím jste vyhráli. Nemusíte přemýšlet. Stačí nalepit nálepku.
To není filozofie. Je to mentální marketing. Stejné principy, jaké se používají k prodeji pracího prášku, se používají k prodeji pohledu na svět. Segmentace cílové skupiny. Opakování sdělení. Emocionální apeály. Jednoduchá hesla.
A funguje to. Samozřejmě, že to funguje. Protože to dělá profesionály, kteří se tomu věnují celý život. A proti nim stojíte vy – unavení, zahlcení, s vlastními starostmi. Není to fér zápas. A vy to ani nevíte.
Cesta ven
Nedá se z toho vystoupit na povel. Není to jako odvykání kouření – stačí přestat, vydržet pár týdnů a je to lepší. Tohle je hlubší.
Kdo si zvykl na berličky, neodevzdá je jen proto, že mu někdo řekne, že jsou to berličky. Potřebuje si to uvědomit sám. A potřebuje k tomu někoho, kdo ho nebude soudit.
Tento text se nepokouší nikoho převychovat. Nepokouší se nikoho přesvědčit, že jeho tábor je špatný. Nepokouší se nikoho přimět ke změně. Jediné, co se pokouší, je ukázat.
Hele, podívej se sem. Vidíš to?
Tenhle přívlastek – všiml sis, že ho používáš pořád?
Tahle věta – všiml sis, že není tvoje?
Tenhle pocit nepohody, když někdo řekne slovo jinak – všiml sis, že není tvůj?
To je celé.
Není třeba říkat: Tohle je špatně, dělej tohle. Stačí říct: Podívej se. A pak mlčet. Protože co si člověk všimne sám, to si zapamatuje. Co mu někdo nakáže, to zapomene.
Tři jednoduché otázky
Kdybyste si z tohoto textu chtěli něco odnést – něco, co není návod, není morální apel, není povýšené poučování – zkuste si příště, když uslyšíte nebo řeknete větu plnou povinných přívlastků, položit tři otázky.
První: Kdo by se potěšil, kdybych to řekl?
Není to hloupá otázka. Každá věta, kterou řekneme, má svého adresáta – nejen toho, komu ji říkáme, ale i toho, kdo by si přál, abychom ji říkali. Kdo by měl radost z toho, že zrovna tahle slova padla? Reklamní agentura? Politická strana? Algoritmus sociální sítě? Vlastní potřeba zapadnout?
Druhá: Kdo by se potěšil, kdybych to neřekl?
Stejná otázka, obráceně. Kdo by byl zklamaný, kdybyste mlčeli? Kdo by vás zařadil do škatulky „nepatří k nám“?
Třetí: Co tím vlastně říkám – kromě přívlastků?
Zkuste větu zbavit všech povinných přívlastků. Ne teroristický Hizballáh, ale Hizballáh. Ne demokratický Izrael, ale Izrael. Co zbude? Je to ještě věta? Je to ještě pravda? Je to ještě vaše?
Tyto otázky nikoho nenutí k ničemu. Jen nabízejí zastavení. Na vteřinu. Na nádech. A pak může každý pokračovat, jak uznal za vhodné.
Závěr
Není to o tom, přestat mluvit. Není to o tom, přestat věřit. Není to o tom, přestat patřit k někomu. To by bylo nelidské.
Je to jen o tom, vědět.
Vědět, že ty přívlastky nejsou vaše. Vědět, že ten pocit bezpečí, když říkáte správná slova, není přirozený – je naučený. Vědět, že ta nepohoda, když někdo řekne slovo jinak, není váš hlas – je to hlas systému, který si vás ochočil.
A když to víte – můžete si vybrat.
Můžete říct to samé, co předtím. Můžete říct něco jiného. Můžete mlčet.
Ale bude to vaše volba.
A to je jediná svoboda, která stojí za to.
Není to o tom, být lepší než ostatní. Je to o tom, být víc sám sebou. A to je dost těžké i bez moralizování.