Architekti stínu 2 / Český syndrom

Esej o transakční askézi malého státu

I. Jeskyně a stíny

Každý národní příběh je stín na stěně jeskyně. Není pravdivý ani nepravdivý – je funkční. Umožňuje orientaci. Umožňuje kolektivní askézi: dobrovolné přijetí limitů výměnou za existenci.

Český národ žil po staletí v jeskyni, na jejíž stěně tančil stín Němce. Němec utlačuje. Vídeň nerozumí. Mnichov zradil. Tento stín byl živný. Dával smysl porážkám, omlouval malost, ospravedlňoval resentiment. Měl jasné kontury, ostré hrany. Fungoval jako kompas.

Pak přišel rok 1989. Stín se rozplynul. Němec chtěl obchodovat, Vídeň chtěla Česko do Evropské unie, Mnichovská dohoda se stala poznámkou pod čarou, kterou připomínají už jen učitelé dějepisu s povinnou dávkou vlastenectví. Česko zůstalo v jeskyni – ale bez stínu. A bez stínu není orientace. Bez nepřítele není identita. To není filozofická spekulace – je to psychologický fakt: člověk i národ potřebují „druhého“, vůči němuž se vymezují.

Do této prázdnoty vstoupily Spojené státy a Izrael. Ne jako spojenci v běžném slova smyslu – jako nové stíny. Česko si je samo vyvolalo na stěnu. A na rozdíl od stínu Němce, který byl nepřítelem, tyto nové stíny měly tvář přátel. To byla inovace: identita už nemusí být postavena na nenávisti, může být postavena na lásce. Na adoraci.

II. Dluh jako askéze

Není pravda, že Česko podporuje Izrael proto, že by sdílelo jeho hodnoty. Není pravda, že Česko obdivuje USA proto, že by věřilo v jejich poslání šířit svobodu. To jsou dekorace, které zakrývají starší mechanismus.

Tomáš Garrigue Masaryk rozpoznal rovnici malého národa. Jeho manželství s Američankou, jeho kontakty s židovskými organizacemi v USA a v Evropě, jeho vystoupení v Hilsnerově aféře – to nebyly jen projevy morálního postoje. Byly to vstupenky. Masaryk věděl: bez spojenců není stát. Spojenci mají cenu. Cenu nelze zaplatit jednorázově – platí se průběžně, po generace. Masaryk prodal loajalitu výměnou za existenci. To není morální selhání. Je to biologický realismus malého národa, který nemá jinou měnu než svou oddanost.

Česko si od té doby vybírá své pány. Nejprve USA a židovskou diasporu. Pak na čtyřicet let SSSR. Pak znovu USA. V každém případě jde o stejnou strukturu: outsourcing suverenity výměnou za psychologické bezpečí. Malý stát nemá luxus autenticity. Má pouze luxus přežití. A přežití vyžaduje askézi – dobrovolné sebeomezení, dobrovolné přijetí cizího stínu jako vlastního.

Tento dluh se nikdy nesplatil. Přecházel z generace na generaci, z první republiky do exilu, z exilu do komunistického převratu, z komunismu do polistopadové éry. Až se proměnil v cosi, co už ani nevypadá jako dluh, ale jako láska. Jenže láska vzniklá z dluhu není láska. Je to askéze – a jako každá askéze má své rituály a své oběti.

III. Racionální jádro adorace: stát na straně vítězů

Adorace Izraele a USA není iracionální. Naopak – má velmi racionální opodstatnění. Stačí se podívat na výsledky.

USA za poslední půlstoletí pokořily své protivníky způsobem, který nemá v dějinách obdoby. Sovětský svaz se zhroutil. Irák po dvou válkách přestal být regionální hrozbou. Libye skončila v chaosu, který si nevyžádal americké oběti. A v případě Venezuely – tam byl výsledek naprosto fatální. Režim Nicoláse Madura, který ještě nedávno působil jako neotřesitelný, se po americkém tlaku (sankce, podpora opozice, diplomatická izolace) propadl do hluboké krize. Dnes je Venezuela ekonomickou zříceninou, jejíž obyvatelé hromadně prchají. Kdo vsadil na USA, vyhrál. Kdo vsadil proti, prohrál.

Izrael má podobný výčet. Válka v Gaze? Hamás je poražen. Konflikt s Hizballáhem? Jižní Libanon je pod izraelským tlakem. Útok na Írán v únoru 2026 je zatím neuzavřenou kapitolou – ale Macinka a Babiš mají věrohodný pocit, že chtějí stát na straně, která vyhrává. A tento pocit není iracionální. Je to sázka na favorita. A dosud tato sázka vycházela.

Česko není první ani poslední malý stát, který se přimyká k vítězům. Je to nejstarší strategie přežití. Problém není v racionalitě sázky – problém je v tom, co se stane, když favorit prohraje.

IV. Provokativní vsuvka: Rasistický podtext adorace

A nyní k otázce, která se v české debatě neklade, ale která visí ve vzduchu: Podporuje Česko Izrael proto, aby židé zůstali v Palestině a nevrátili se do svých domovin?

Tato otázka je provokativní. Je dokonce urážlivá. Ale právě proto je třeba ji položit – ne proto, že by na ni byla odpověď, ale proto, že odhaluje stín, který česká adorace vrhá.

V českém prostředí existuje dlouhá tradice „filosemitismu“, který má kořeny v nežidovské potřebě mít „své židy“ – ideálně daleko. Masaryk podporoval sionismus nejen z přesvědčení, ale také proto, že řešil „židovskou otázku“ způsobem, který vyhovoval českému národnímu projektu: židé ať si jdou do své vlastní země. A my jim pomůžeme. Ale ať jsou tam.

Tento podtext nikdy zcela nezmizel. Dnes je samozřejmě nepřípustné ho vyslovit nahlas. Ale struktura zůstává: Česko podporuje Izrael o to horlivěji, čím více je Izrael v konfliktu se svými sousedy. Čím více Židů žije v Izraeli, tím méně jich žije v Česku – nebo alespoň tím méně se musí Česko zabývat otázkami židovské identity, židovských práv, židovských památek. Adorace na dálku je bezpečnější než soužití na blízku.

To není tvrzení. Je to otázka. Ale je to otázka, která by měla zaznít – už proto, že česká adorace Izraele je tak extrémní, že začíná být sama sobě podezřelá.

V. Evangelikální koncept: Mesiáš a konec světa

Adorace Izraele má ještě jednu vrstvu, která se z Česka zdá být vzdálená, ale která prostupuje americkou politikou – a skrze ni i českou.

V americkém evangelikálním křesťanství existuje silný proud, který podporuje Izrael ne kvůli Židům, ale kvůli proroctví. Podle tohoto výkladu Bible se musí Židé shromáždit v Izraeli, postavit Třetí chrám – a pak nastane Armagedon, Židé buď konvertují, nebo zahynou, a Ježíš se vrátí. Izrael je tedy pro tyto křesťany nikoli cílem, ale nástrojem. Prostředkem k urychlení konce světa.

Česko není evangelikální Amerikou. Ale česká adorace Izraele je do značné míry adorací USA – a USA jsou touto evangelikální logikou hluboce prostoupeny. Když český politik stojí při Izraeli, stojí primárně při USA. A když stojí při USA, stojí při mocnosti, jejíž část voličů podporuje Izrael z eschatologických důvodů.

Česko tento kontext necituje. Neříká: podporujeme Izrael, protože chceme urychlit příchod Mesiáše. Ale tím, že přebírá americkou linii beze zbytku, přebírá i její stíny. A jedním z těch stínů je myšlenka, že Izrael je důležitý ne jako domov židovského národa, ale jako hodinový stroj křesťanské apokalypsy.

VI. Tři figury jedné struktury

Andrej Babiš. Když se zeptáte Andreje Babiše, proč podporuje Izrael, mimo jiné odpoví – argumentuje zavlažováním. Úspěchy v suchých oblastech, technologie, které pomáhají lidem. Není jasné, zda si uvědomuje rozpor mezi skutečným důvodem (moc, bezpečnost, historický dluh, sázka na vítěze) a deklarovaným důvodem (zavlažování). Zavlažování je dokonalý důvod – je technologický, nikoli vojenský. Nikdo nemůže být proti zavlažování. Maskuje to skutečný vztah, který je o moci, nikoli o vodě. Ať už jde o autosugesci, nebo o vědomou strategii, výsledek je stejný: veřejná debata je posunuta od otázek moci k otázkám technologie.

Petr Macinka má důvody. Jasné, opakované, pragmatické. Zaprvé: civilizační boj. Izrael je hráz proti radikálnímu islamismu, jediná demokracie na Blízkém východě, spojenec v boji proti progresivismu a tomu, co Macinka nazývá „morální hnilobou Západu“. Zadruhé: bezpečnost a technologie. Česko profituje z izraelských dronů, kybernetiky, radarových systémů. Zatřetí: ekonomika. Česko by se mělo stát vstupní branou pro izraelské firmy na evropský trh. Začtvrté: kontinuita. Macinka navazuje na proizraelskou tradici české pravice – Václava Klause, Miloše Zemana. Za páté – a to je možná nejdůležitější – Macinka sází na vítěze. A dosud tato sázka vycházela.

Problém není v tom, že by Macinka neměl důvody. Problém je v tom, že jeho důvody stojí mimo rámec, který Česko samo deklaruje jako svůj hodnotový základ. Ústava mluví o dodržování mezinárodního práva, o lidských právech, o mírovém řešení sporů. Macinka říká: hodnoty nás neochrání před raketami. To je čestná pozice – ale je to pozice, která opouští liberální řád a vstupuje na pole holé moci.

Macinkův diskurz používá Izrael jako geopolitické zrcadlo pro vnitřní evropský konflikt. Izrael zde není cílem – je nástrojem k negaci dekadence vlastního civilizačního okruhu. Česko se nestaví po bok Izraele proto, že by Izrael potřeboval podporu. Staví se proti Berlínu, Paříži, Bruselu. Adorace Izraele je v Macinkově podání zbraní v kulturní válce.

Jan Lipavský je figura konverze. Začínal jako kritik Izraele. U Pirátů kritizoval osady, zmiňoval práva Palestinců, mluvil o dvou státech. Pak se s nástupem do vlády, s tlakem spojenců, s ambicí být brán vážně jeho postoj proměnil. Lipavský se stal horlivým zastáncem Izraele – v některých vyjádřeních horlivějším než mnozí pravicoví politici. To nemusí být pokrytectví. Může jít o konverzi – a konvertita bývá horlivější než ti, kteří v dané pozici vyrostli. Ať už je příčinou upřímné přesvědčení, institucionální tlak, nebo jejich kombinace, výsledek je stejný: Lipavský dnes reprezentuje pozici, kterou před několika lety sám kritizoval. Jeho trajektorie je zrcadlem české diplomacie jako celku.

VII. Trest smrti jako lakmusový papírek

  1. března 2026 izraelský Kneset schválil zákon, který zavádí trest smrti oběšením pro Palestince odsouzené za zabití izraelských občanů v rámci „teroristického činu“. Zákon prošel poměrem 62:48, přičemž premiér Benjamin Netanjahu přišel hlasovat osobně. Ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir, hlavní architekt zákona, v parlamentu oslavoval s lahví šampaňského.

Zákon je diskriminační v samotné konstrukci. Pro Palestince na Západním břehu, kteří jsou souzeni vojenskými soudy, je trest smrti výchozím rozsudkem. Soudce může výjimečně uložit doživotí, ale zákon nespecifikuje, co takovou výjimku zakládá. Pro izraelské občany – včetně židovských osadníků žijících na stejném území – platí civilní soudy, které mají možnost volby mezi trestem smrti a doživotím. Jak uvedl Amichai Cohen z Israel Democracy Institute: „Židé nebudou pod tímto zákonem obžalováni.“

Popravu je třeba vykonat do 90 dnů. Zákon omezuje přístup k právnímu zástupci a vylučuje milost. Podle organizace B‘Tselem dosahuje odsuzující rozsudek ve vojenských soudech přibližně 96 %, přičemž rozsudky se často opírají o přiznání získaná nátlakem či mučením.

Reakce mezinárodního společenství byla okamžitá. Ministři zahraničí Německa, Francie, Británie, Itálie a Austrálie vydali společné prohlášení vyzývající Izrael k odstoupení od zákona, který označili za „de facto diskriminační“. Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva prohlásil, že zákon „dále upevňuje porušování zákazu rasové segregace a apartheidu“. Německý kancléř Friedrich Merz a jeho ministryně zahraničí Annalena Baerbocková se k zákonu postavili kriticky – Německo přitom není známé kritikou Izraele.

A česká vláda? Petr Macinka mlčí. Ministr zahraničí země, která si zakládá na dodržování lidských práv a která sama trest smrti zrušila, nenašel pro tuto diskriminační právní normu jediné slovo kritiky. A to je diagnosticky podstatné. Není to jen o tom, co Macinka říká – je to o tom, co neříká. Jeho mlčení je výmluvnější než tisíc slov. Adoruje Izrael natolik, že přehlíží i to, co by jinak každý evropský demokrat musel odsoudit.

VIII. Cevro, Klaus a ideová infrastruktura

Macinka je absolventem Cevro Institutu, spojeného s Václavem Klausem. Klausovi je často podsouvána rusofilie – hlavně kvůli jeho postojům k Ukrajině a k sankcím. Povrchní čtení. Cevro je intelektuální líhní transatlantického konzervatismu, který vnímá Izrael jako civilizační hráz. Nejen proti islamismu – proti progresivismu, proti multikulturalismu, proti všemu, co podle tohoto proudu dělá Západ slabým.

Macinka tuto logiku dovedl do důsledku. Jeho komentář „Zatímco západ morálně hnije, my stojíme při Izraeli“ je geopolitické zrcadlo. Česko se v něm nestaví jen po bok Izraele – staví se proti části vlastního civilizačního okruhu. Předchozí generace českých politiků adorovaly Izrael s pocitem, že tím potvrzují svou západní identitu. Macinka adoruje Izrael proto, že Západ odmítá.

IX. Diplomacie jako profesní deformace

Česká diplomacie prošla po roce 1989 personální obměnou. Na rozdíl od ekonomických rezortů, které zůstaly technokratické, ministerstvo zahraničí ovládla transatlantická generace. Být proizraelský se stalo podmínkou kariérního postupu. Mladý diplomat, který by ve své analýze napsal, že Izrael dělá chyby, že osady jsou kontraproduktivní, že Netanjahuova politika je problematická – ten diplomat by neudělal kariéru.

Není to „kontrola židy“. Je to profesní deformace – stejný mechanismus jako za komunismu, kdy diplomat musel věřit v Moskvu, nebo alespoň předstírat, že věří. Dnes se nemusí předstírat. Dnes se věří doopravdy. Systém si vybírá lidi, kteří již mají správné názory, nebo si je rychle osvojí. Tlak není explicitní – je imanentní.

X. Perspektivismus a dva metry

Česko trestá lidi za podporu Ruska. Důvodem je, že Ruská federace vede válku proti Ukrajině, která je mezinárodním společenstvím (včetně Česka) kvalifikována jako agrese. Česko trestá každého, kdo toto jednání veřejně podpoří. Jsou za to právní normy.

USA a Izrael provedly v únoru 2026 útok na Írán. Bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Bez širšího mezinárodního konsenzu. Z perspektivy mezinárodního práva jde o sporný akt, který řada států (včetně Německa) označila za neobhajitelnou eskalaci. Organizace spojených národů je k Izraeli dlouhodobě kritická – desítky rezolucí odsuzujících osady, vojenské operace, porušování mezinárodního práva. Většina světa hlasuje proti Izraeli. Česko patří k menšině, která hlasuje s ním. A Česko nejenže netrestá podporu útoku na Írán – ono je samo tou podporou.

Není to nutně pokrytectví. Je to perspektivismus. Česko vidí ruskou agresi jako hrozbu – a íránský režim také jako hrozbu. Rozdíl není v skutku, ale v interpretaci. Pro Česko je Rusko nepřítel, Írán je přítel nepřítele. Podpora útoku na Írán je proto z této perspektivy podporou vlastní bezpečnosti – alespoň v perspektivě české vlády.

To neznamená, že je tato perspektiva jediná možná. Znamená to, že je konzistentní se svými vlastními premisami. Právní stát se v této logice mění ve spojenecký stát ne proto, že by porušoval vlastní pravidla – ale proto, že si vykládá realitu skrze optiku spojenectví. A optika spojenectví není optikou spravedlnosti. Je to optika zájmu.

XI. Německo jako zrcadlo

Německo, největší obchodní partner Česka, řeklo útoku na Írán jasné ne. Kancléř Friedrich Merz – který nastoupil do úřadu v květnu 2025 – prohlásil, že pokud by se ho USA před útokem zeptaly, „doporučili bychom tuto akci nepodniknout“. Prezident Frank-Walter Steinmeier řekl, že důvěra v USA je „ztracena“ a že útok na Írán je „politickou fatální chybou“. Německo odmítá se války účastnit. A německá vláda společně s Francií, Británií a Itálií vyzvala Izrael k odstoupení od zákona o trestu smrti.

Česko dělá pravý opak. Posílá Macinku do Jeruzaléma. Jedná o dronových technologiích. Děkuje Netanjahuovi. Macinka zvažuje přesun ambasády do Jeruzaléma – krok, který by Česko postavil po bok USA a proti většině světa. A k izraelskému trestu smrti – mlčí.

Česko se tak ocitá v pozici, kdy je spojencem Německa v ekonomice, ale odpůrcem Německa v politice. Nejde o to, že by Německo nebo USA Česko někam táhly. Nejde o vnější nátlak – SSSR v roce 1968 Česko vojensky obsadil, ale Německo ani USA nic podobného neudělaly. Jde o svobodnou volbu české politické reprezentace. A tato volba je obtížně obhajitelná, protože vytváří rozpor mezi dvěma základními zahraničněpolitickými vazbami země.

XII. Tři trajektorie

Kam to směřuje? Nabízejí se tři scénáře.

První trajektorie – vítězství. USA a Izrael uspějí. Íránský režim padne nebo se zhroutí. Česko bude adorovat dál. Adorace se změní v triumfalismus. Macinka bude psát články o tom, jak Česko vidělo dál než slepý Západ. Babiš bude mluvit o zavlažování. Sázka na vítěze vyšla. Žádná změna struktury – pouze zesílení stávajícího pudu.

Druhá trajektorie – pat. Írán odolá, válka se protahuje, obě strany jsou vyčerpané. Česko začne pozvolna snižovat rétoriku. Začne hledat „vyváženější“ postoj. Ale žádný velký obrat. Adorace je příliš hluboká. Příliš mnoho politiků na ní postavilo svou kariéru. Změna postoje by znamenala přiznat chybu – a to systém nedovolí.

Třetí trajektorie – porážka. USA a Izrael prohrají. Írán odolá, konflikt se rozšiřuje, Spojené státy ztrácejí vliv v regionu i ve světě. Toto je nejzajímavější scénář. Protože Česko jako malý stát nemá vlastní páteř. Když favorit prohraje, co udělá ten, kdo na něj vsadil? Česko má dvě možnosti. První: najít nového patrona. Rusko? Čína? Těžko – historická zátěž je příliš velká. Druhá možnost: propadnout do geopolitické disociace. Česko bude adorovat USA i po porážce. Bude vzpomínat na staré časy, kdy Amerika byla silná, kdy Izrael byl neporazitelný.

Nejpravděpodobnější je druhá možnost. Protože adorační pud je silnější než racionální zájem. A protože přiznat chybu je nejtěžší asketický výkon ze všech.

XIII. Syndrom jako struktura

Česko není vazal ve smyslu „nucený služebník“. Česko je dobrovolný vazal. Adorace USA a Izraele není výsledkem vydírání, ani ekonomického nátlaku, ani vojenské hrozby. Je to výsledek svobodné volby české politické reprezentace – volby, která je obtížně obhajitelná, ale přesto svobodná. Je to sázka na vítěze. A dosud tato sázka vycházela.

Česko si samo definuje svou identitu skrze loajalitu k silnějšímu. Potřebuje někoho, koho bude milovat – a kdo bude tak vzdálený, aby tuto lásku nemohl zničit svými činy. Kdyby Izrael sousedil s Čechami, možná by ho Česko vnímalo jinak. Ale Izrael je daleko. Jeho bomby dopadají na Gazu, ne na Prahu. Jeho osady jsou na Západním břehu, ne u Klatov. A tresty smrti pro Palestince se netýkají českých občanů. A tak si Česko může dovolit milovat bez následků.

Je to biologický realismus malého státu. Česko se snaží zastřihávat trny své geografické bezvýznamnosti skrze adopci cizí síly. Není to morální selhání. Není to ani selhání jako takové. Je to strategie přežití – možná krátkozraká, možná sebedestruktivní, ale přesto strategie.

Až USA a Izrael padnou – a vše, co stoupá, jednou padá – Česko zůstane s prázdnýma rukama. A s otázkou: Kdo jsme, když už nemáme komu děkovat? Kdo jsme, když už nemáme koho adorovat? Kdo jsme, když jsme jen my – malý národ uprostřed Evropy, bez stínu na stěně jeskyně?

Na tuto otázku nemá odpověď nikdo. Možná si ji Česko bude muset odpovědět samo – až přijde čas.